StarDance 2024 – porotkyně Tatiana Drexler

Takové to klasické první vyzvání k tanci jsem asi nikdy nezažila, protože jsem v dětství dělala sportovní gymnastiku a potom jsem přešla do světa soutěžních tanců. Ten svět sice vypadá romanticky, ale v tomto sportu jsou v počátcích většinou ženy rychlejší než muži, takže jsem spíš táhla ty chlapce za sebou. Že by mě vysloveně někdo krásně vedl parketem, to se stávalo velmi zřídka. Ani si nepamatuji, že by ti mladí chlapci byli nějak zvlášť galantní.

Kdy jste poprvé zjistila, že máte radost z toho, že tancujete?

Když jsem byla úplně malinká, tak jsme měli gramofon a jen jednu desku, s ruským kozáckým tancem kazačok. Bylo to v době sovětské diktatury. Tuhle desku jsem si dokázala pouštět i dvě hodiny a celou dobu tancovat. Skákala jsem nahoru dolu. Myslím si, že tanec je v první řadě terapie. A možná to tak tehdy i bylo, když totiž tancujete, tak vlastně nemáte na nic jiného čas a to je velmi osvobozující.

Jaká musí nastat situace, abyste si od samé radosti zatančila?

V mém případě se vůbec nemusí nic stávat. Jsem takový přirozeně radostný člověk, takže bez jakékoli motivace tančím. Když slyším hudbu, tancuji okamžitě. Klidně i na zastávce autobusu, je mi to jedno.

Jaký na vás dělají dojem účastníci třináctého ročníku?

Pokaždé, a to už jsem ve StarDance mnoho let, jsem výběrem nadšená. Vždycky si myslím, že už není možné namíchat ten koktejl lépe. A potom přijde nový ročník a jsem překvapená, že je to pořád ještě možné. Je to, jako když se vrátíte ze skvělé dovolené, o které si říkáte, že to byla ta nejlepší dovolená. Za rok jedete znova a je možná ještě lepší. Se StarDance je to úplně stejné.

Jakou radost vám dává to porotcování ve StarDance?

Víte, ono to porotcování a hodnocení těch párů by tam ani nemuselo být. Nejkrásnější na celém projektu StarDance je, že se tu lidé potkávají a udržují přátelství klidně celá desetiletí. Každý si žije v nějaké bublině a já jsem díky této soutěži poznala lidi z různých oblastí – od kuchaře, sportovce přes herce, baviče po zpěváky. A všechna ta setkání byla obohacující.

Která z těch setkání jsou pro vás skutečně nezapomenutelná?

Když mě poprvé oslovili, abych byla porotkyní ve StarDance, tak jsem nevěděla, co mě čeká. A tehdy jsem se seznámila s Mahulenou Bočanovou a Zdeňkem Chlopčíkem. S nimi mě spojuje hluboké přátelství, protože oni mě přijali i přes to, že jsem z netelevizního prostředí, a s láskou mě provedli soutěží i mediálním světem. Takže například tihle dva jsou pro mě nezapomenutelní.

Podle čeho poznáte, jestli ti lidé tancují s radostí?

To poznám hlavně u profesionálních tanečníků. Je velmi dobře vidět, když je někdo vydrilovaný, ale není přirozeně ladný. Ale ještě jsem snad nepotkala ve StarDance osobnost, která by netancovala ráda. V soutěži máme vynikající profesionály, kteří vědí, jak netlačit na pilu. Vědí, jak docílit toho, aby hvězdy tancovaly rády. Jeden čas jsem si myslela, že ti slavní lidé jsou plní sebevědomí a nepohne s nimi ani zemětřesení. Ale už jsem jich mnoho před přímým přenosem viděla třást se strachy. Ani jsem si neuměla představit, jak velkou můžou mít trému. Jakmile se ale postaví na taneční parket, tak mám pocit, že všichni prožívají radost.

Co musíte mít během přenosu v přihrádce porotcovského stolu?

Musím tam mít kapesníky, kterými si utírám pot a slzy. Za pot můžou reflektory a za slzy Richard Genzer. Je to velký profesionál, ale vůbec si neumíte představit, co on tam vyvádí, když nás kamera nezabírá. Sedět vedle Richarda není vůbec jednoduché. A vzpomínám si, že jednou se mi rozbil mikrofon, a tak za mnou přiběhla v přímém přenosu mikrofonistka a snažila se problém vyřešit.

Vtom se ale ozvalo: „Kamera na vás!“, takže ona zalezla pod stůl a musela počkat, až nebudeme v záběru a bude moct vylézt. Bylo to náročné, protože jsme se té situaci dost smáli, Geňa měl různé poznámky a do toho jsme museli hodnotit taneční výkon. Tak abych to shrnula, pod stolem mám kapesníky, vodu a jednou jsme tam měli i paní mikrofonistku.

Zdroj: Česká televize
Foto: David Raub
Vendula Flassig Vrablová