StarDance 2024 – porotce Richard Genzer

Tancování mě uchvátilo na základní škole, tak jsem si to vybral jako povolání. Od třetí třídy jsem tancoval v souboru Valášek a chtěl jsem být Johnem Travoltou, ale stal se ze mě Jožka Černý. Pak jsem měl radost v taneční skupině UNO. Tancování jsem měl rád celý život. A pak jsem si dokonce i myslel, že bez toho nemůžu být. A co myslíte, že se stalo? Zjistil jsem, že se člověk obejde bez spousty věcí.

Pamatujete si, koho jste kdy vyzval k tanci?

Pamatuju! Moc rád bych se s ní viděl, byla to hezká holka. Dřív se nosily takové dlouhé patky přes oči a já jsem jí při ploužáku foukl do té patky a ona šilhala. Od té doby jsme se neviděli. Tohle mi utkvělo.

Co to bylo za akci?

Nějaká diskotéka Na Džbáně. Když jsem byl v prvním ročníku na konzervatoři, tak frčel breakdance a my jsme tenkrát vyhráli mistrovství Prahy. Bylo to v osmdesátém druhém roce. Takže jsme byli slavní a jezdili po diskotékách a říkali: „Ustupte, my vám ukážeme breakdance!“ Člověk si tancoval, studoval. Bezstarostné mládí.

Teď jste mohl zářit na olympiádě...

To už bych nedával. Myslím, že bych jim to jeviště prosedl.

Jakou radost jste měl z toho, když jste viděl poprvé letošní partu soutěžících?

Velkou. I letos tvoří páry šikovní lidé. Profesionální tanečníky znám už léta. Tím, že jsem StarDance prožil jako tanečník i coby porotce, tak vím, že uznání si zaslouží všichni. Jediné, co můžu říct lidem, kteří tohle budou číst, je, ať si to zkusí. Bolí to. Fyzicky i mentálně. Naplno se věnovat tanci je fakt těžké.

Podle čeho poznáte, že ti, kteří si stoupnou na taneční parket, tancují s radostí, anebo naopak tam ta radost z tance chybí?

Víte, mně až teď lidi říkají, že jsem byl takové taneční polokopyto, ale dobře se na mě dívalo. A i o tom tanec je – vtáhnout diváka do děje, do příběhu choreografie. V podstatě i když jsem kopyto, tak musím lidi přesvědčit, že umím tancovat. Vy si opravdu nemusíte dávat nohy za krk, nemusíte točit pět piruet, ale když mě přesvědčíte, že ta jedna byla dobrá, já vám to budu věřit. Není to o olympijských výkonech.

Co vám, jednomu ze tří porotců StarDance, tedy indikuje, že ten či onen tanec něco postrádá?

Kolegové v porotě hodnotí výkony po technické stránce. Jestli šli tanečníci přes patu, jestli mají správné taneční držení. Technickou stránku tance taky vnímám, ale spíš mě to číslo musí zaujmout komplexně. V podstatě jdu do divadla a nechávám se bavit. Páry tancují a nepoužívají slova, ale choreografií vyprávějí, sdělují svůj příběh. A ten mě musí strhnout.

Což prakticky vypadá jak?

Záleží na prvních pěti nebo deseti sekundách, kdy mě taneční vystoupení chytne, nebo ne. To je stejné, jako když si kupujete auto. Vybíráte si barvu, kola, chodíte kolem toho modelu. A když vás nezaujme, tak jdete dál. Ale protože jsem členem Klubu nenáročného diváka a protože vím, co dřiny se za takovým vystoupením skrývá, tak bych nejradši všem dával jenom samý vysoký známky. Osmičky, devítky a desítky. To ale nejde. Pro nejvyšší hodnocení musím vždy najít to, co mi nějakým způsobem zaimponovalo.

Co vás roztančí?

Láska. Teď jsem zamilovaný a tancuju si každý den.