StarDance 2024 – moderátor Marek Eben

No, tak radost to je samozřejmě vždycky. A její rodný bratr je stres. Je to taková směs obojího. Je to spousta práce, je to přece jenom deset večerů v přímém přenosu v sobotu večer. A kdo to nezažil, tak asi ani netuší, jaká míra toho stresu tam je. Myslel jsem si, že si na to časem zvyknu, ale zatím se mi to nedaří.

Co vám tedy zatím, za těch dvanáct ročníků, udělalo největší radost?

Hezkých momentů bylo hodně. Samozřejmě mě těší reakce publika. Těší mě, když je červen a potkám se třeba s někým na ulici – a nemusí to být někdo, koho znám – a řekne mi: „Pane Ebene, bude letos StarDance?“ A když mu odpovím, že ano, tak mi hned začne popisovat, jak se už celá rodina těší na první přímý přenos. Není nad to, když mají diváci radost, protože pro ně to všichni děláme. Radost se pak samozřejmě dostavuje vždycky, když to skončí. To je nesmírná radost. Když s Terezou řekneme, kdo vyhrál, a vyletí konfety, tak to už jsme blaženi úplně.

Vystoupení jednotlivých párů na parketu sledujete v zákulisí na monitoru. Podle čeho poznáte, že někomu chybí radost z tance?

Neumím vám to přesně popsat, ale poznám to. Někde tam prostě chybí šťáva. Divák před obrazovkou taky není taneční odborník, ale tohle pozná. Nedostatek emocí, to nemá rád. A falešné emoce, ty už vůbec netoleruje. Další věc, kterou podle mého divák nesnáší, je nesoulad v tom páru.

Vždycky říkám lidem, co jsou ve StarDance, že videa z tréninků, která pouštíme před jejich vystoupením, jsou úplně stejně důležitá jako jejich výkon na parketu. V nich se dá udělat spousta velkých chyb. Občas se například ukáže, že někdo trochu prudí. Divák na to má nos a většinou ten pár už potom dlouho v soutěži nepřežije. Publikum chce vidět harmonický pár, chce sdílet radost těch dvou lidí, že spolu tančí, a nechce se dívat na nějakého despotu, který na zkušebně někoho drezíruje.

Už po třinácté budete mít na pražském výstavišti, v zákulisí StarDance, svoji šatnu. Co v ní nesmí chybět?

Gauč.

Skutečně?

Ano. Ale ke gauči jsem se musel dopracovat. Nebyl tam se mnou od začátku. Gauč byla výsada, ke které jsme se dopracovali jenom proto, že se Tereza po první řadě soutěže stala maminkou. A během dalšího ročníku bylo potřeba vytvořit prostor, kde by mohla synka kojit. My jsme měli dvě šatny a mezi nimi byla taková předsíňka a tam produkce umístila ten kojící gauč. Já jsem shledal, že je to výborná věc, že když se zrovna nekojí, že bych se tam mohl natáhnout. A pak i Tereza shledala, že je to taky dobrý.

Takže jsme si pak vždycky řekli, kdy kdo bude spát, a tak jsme se střídali na tom gauči. Pak, třeba po pěti šesti letech, došlo k situaci, že jsme měli ve StarDance takové postavení, že jsme dostali každý svůj gauč. To už něco znamená, když od ČT dostanete gauč. To je to samé, jako když vám americká televize pronajme během natáčení vilu s bazénem. Jo gauč, ten nemá každý. Nevím tedy, jak to je teď. Já se radši do těch ostatních šaten nekoukám.

V té mé gauč, polštář a lehká deka jsou, to je to, bez čeho bych se neobešel, protože my si pravidelně před každým přenosem, Tereza i já, dáme dvacet. Velmi nám to oběma pomáhá, protože každá soutěžní sobota pro nás začíná už dvanáct hodin před přenosem. To, co lidé vidí večer, my už jsme ten den dělali dvakrát předtím. Jednou na neveřejné a podruhé na generální zkoušce.

Letos poprvé budou mít fanoušci StarDance možnost prohlédnout si všech uplynulých 12 řad soutěže, a to v iVysílání České televize. Kterou řadu nebo alespoň které samostatné díly si budete chtít připomenout?

Skoro nic si nepamatuji. Ani z toho, co jsem řekl. Občas se mi stane, že mi lidé připomínají nějaké okamžiky ze StarDance, a já nemám tušení, o čem mluví. Určitě se tedy na pár těch archivních kousků podívám. Kolik ono to může být celkem dílů?

Sto osm…

A není vám divný, že ještě žiju?